Markéta Hanáková: Můj zážitek roku 2020 s nanosilver

Aiguille Dibona (3131 m) - Voie du Nain 5a, 4c, 3c, 3c, 3c, 2, 4b, 4a

Odjíždíme směr do Francie, přesněji do Dauphinských Alp, konkrétně do Národního parku Ecrins. Při rychlém seznámení s touto oblastí žasnu, jaké možnosti tato část Alp, pro nás ještě týden před odjezdem, zcela neznámá, v sobě skrývá. Tentokrát máme chuť chodit, tak si vybíráme několikadenní trek právě v NP Ecrins.

Jak si člověk splní sen, o kterém ani nevěděl, že je jeho sen

Jenže jak už to někdy bývá, v průběhu treku se rapidně mění počasí. I v dolních partiích zuří dvoudenní bouře, která snad ani na okamžik neustává. Na vrcholcích, ale i v sedlech napadne spousta čerstvého sněhu. Musíme opět improvizovat. Pro všechny případy s sebou vždycky vozíme lezecké cajky. Člověk nikdy neví, kdy zakopne o nějakou skálu a lezecké náčiní se bude hodit.
Brouzdáme na netu a hledáme lezecké možnosti v okolí a hlavně v nižších polohách, kde by sníh být nemusel. A v tom na to narazíme. Na jedné fotce spatříme fantastickou skalní jehlu Aiguille Dibona a navíc se dočteme, že se na ní dá dostat pro nás lezitelnou cestou. Zamilujeme se oba na první pohled. Tam prostě musíme. Bohužel moc informací k naší cestě na internetu nenajdeme. Dokonce ani žádný pořádný nákres výstupové trasy ne a ne najít. Spojíme se s chabým obrázkem, kde je od oka načrtnutá trasa a velmi stručný popis. I výška přes tři tisíce zrovna nenahrává našim plánům lézt tam, kde nebude sníh. Přemýšlíme, co s tím. Jenže Dibona nás zaujala natolik, že se rozhodneme se na Dibonu podívat zblízka. Když tam bude sníh, nedá se nic dělat. Sbalíme si zase svá fidlátka a půjdeme dolů, aniž bychom si vůbec zalezli. Na další podniky už totiž nebudeme mít čas.

V sobotu dopoledne parkujeme v Lés Étages a vyrážíme k chatě Soreiller, která leží přímo u úpatí stěny. Náš cíl z parkoviště nevidíme, za to však vidíme okolní kopce a tam sníh a led je. Přesto se rozhodujeme vyrazit a děláme dobře. Když se dostaneme do míst, odkud je nejen vrchol, ale i chata vidět, zajásáme. Po sněhu tam není ani památky. Zbaštíme cestou pár borůvek a přesuneme se k chatě. Je doba covidová, takže není problém si u chaty postavit stan. Jsou tu i bivakovací místa.
Nemůžeme dospat, jak moc se těšíme. Po rychlé a vydané snídani začínáme stoupat vzhůru po suti k nástupu.

První délka si mi vůbec nelíbí. Nemám ráda traverzy a tohle je od začátku do konce traverz, navíc hned za 5a. Druhá délka je podobné obtížnosti, ale na rozdíl od té první zdoláváme vertikální metry. Zbytek cesty je jedna velká nádhera, a čím blíže jsme k vrcholu, tím obtížnost klesá a výhledy rostou.

Je krásně, svítí sluníčko a my v podstatě od samého začátku lezeme jen v tenkém funkčním triku SKI nanosilver. Na pohodu dolézáme do sedla, kde poprvé spatříme lehký (asi dvojkový), i když vzdušný traverz, kterým dolézáme do menšího sedla těsně pod vrcholem Dibony. Nahoru zbývají dvě délky. A je to tu. Po několika hodinách lezení stojíme na samotné špičce vrcholu Aiguille Dibona (3131 m). Jo, tak tohle jsme si přáli lézt, i když jsme o tom neměli ještě nedávno ani tušení. Sedíme na vrcholu asi půl hodiny a je nám krásně. Dokonce i počasí se rozhodlo nás odměnit, takže se nemusíme přioblékat a můžeme si stále jen v triku užívat tu nádheru.

Sestup dolů znamená dvojí slanění, vzdušný traverz a pak už pěškobusem sutí ke stanům a pak dolů na parkoviště.